PAVLŮV TÝDENÍK

 

 

Ahoj všici,

uplynulých čtrnáct dnů jsem prožil mimořádně aktivně (samozřejmě vzhledem k dosavadnímu zápecnickému období, nikoliv v porovnání s hrou na schovku, jíž teď provozují Američané se Saddámem, nebo s aktivitou naší babičky, která je mnohem víc železná než Marta Železná nebo železná Thatcherová). Ale dost politiky a bulvárních klípků z lepší společnosti. V pondělí čtrnáctého jsem ukrojil poslední díl ze série pracovních výletů shrnutých pod názvem "Kina, která smetla povodeň". Vydali jsme se do Modřan (to samo o sobě je odvážný kousek, protože ta čtvrť je mimořádně hnusná), abychom předvedli, jak se tamní kinaři se živlem vypořádali. Buď těsně před natáčením zemřeli na postzáplavový syndrom nebo to jsou sami živlové, jelikož se neráčili dostavit, a tak jsme se z mimořádně hnusné čtvrti s mimořádně hnusným zážitkem (za dva a čtvrt roku práce v Kinoboxu se mi ještě nic takového nestalo) vydali zpátky domů. Naštěstí bylo hezky, takže jsem si mohl oteřít autookno a předstírat, že jsem na výletě. Ten nás koneckonců s Leňou čekal o prodlouženém velikonočním víkendu. Od pátku až do neděle jsme se povalovali na horské boudě v Malé Úpě v Krkonoších, do toho denně absolvovali zběsilý, přibližně  desetikilometrový pěší okruh přes krkonošské kopce a rokle pokryté zbytkovým sněhem, za odměnu se přecpávali pochoutkami v místních restauracích a po večerech holdovali alkoholu a Aktivitám (nikoli sexuálním). Zapomněli jsme na pomlázky, vajíčka, koledování, pečení beránka, úplně na všechno, co s Velikonocemi souvisí (byla to poměrně příjemná oproti minulým letům, kdy jsem na Velikonoce zapomínal následkem těchto činností). Zkrácený pracovní týden ufrnkl jako voda, vydal jsem se jen za Evou Holubovou, které se od filmu Requiem pro panenku bojím. Strach mě přešel, jelikož hned ve dveřích mě uvítaly dvě děti a pes a žádný z nich nejevil známky psychického ani  fyzického týrání. I z E. H. se nakonec vyklubala velmi příjemná paní (skvěle jsme si podrbali o tom, jak se komunismus plíživě vrací) a mě už teď zbývá jen ten třičtvrtěhodinový materiál sestříhat na tři minuty (proč já se vždycky tolik zakecám).

Poslední pracovní povinností povelikonočního týdne bylo natáčení na párty k premiéře Chicaga. Sice jsem se dobře najedl a napil, ale z hlediska pracovního a vyššího principu mravního to nestálo za nic. Nesnáším lidi, kteří se vás snaží shodit tím, že svou odpověď uvedou větou: "To je ale hloupá otázka" a pak mnohem hloupěji odpoví (Miroslav Moravec), ani ty, kteří na vás zkoušejí známý trik s flekem na košili a následným cvrnknutím do nosu, aniž by vás znali (Valerie Zawadská). Zkrátím to - přežil jsem a po měsící se vydal vyplenit obědovický špajz. Bohužel, musel jsem za to pracovat na tatínkově kolosálním díle jménem altán. Můj otec už patrně zapomněl na mou nešikovnost, a proto mi půjčil kladivo a perlík a přiměl mě k tomu, abych boural beton. Zhruba po 60 minutách se kladivo a má ruka nepříjemně střetly... A protože má každý seriál končit v nejnapínavějším místě, popis těžkého zranění, to, jakou rychlostí mě vezla sanitka, a to, jaké to bylo na JIPce, si nechám až do příště. 

Milujte se a množte se, je jaro!

Pavel

14.- 27. dubna 2003

       Archív týdeníků