Viktor Dyk 

Člověk politický

 I. Úvod

V této vstupní části chci vysvětlit příčinu svého rozhodnutí zvolit si jako téma bakalářské práce zdánlivě odtažitý a neaktuální profil publikujícího politika Viktora Dyka. V genezi své volby musím zajít až do roku 1995, kdy jsem v královéhradeckém divadelním studiu Beseda viděl úžasnou dramatizaci jeho novely Krysař. Možná ještě pod jejím vlivem jsem si monografii tohoto muže připravil jako referát na literární seminář v prvním ročníku studia fakulty sociálních věd. Během čtení pramenů, z nichž jsem chtěl pro svou práci čerpat, jsem s úžasem zjistil, že autor Krysaře a několika básnických a prozaických sbírek patřil k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším politikům své doby. Že jeho próza a poezie neměla pouze estetický a intelektuální vliv, ale že se také snažila nakreslit politizující obraz Dykovy soudobé společnosti. Poznal jsem také, že autor divadelní hry Zmoudření Dona Quijota, nejenže byl sám “donkichotovějští” než jeho a Cervantesův hrdina, ale i to, že sám Viktor Dyk nikdy nezmoudřel. To mi i přes výhrady, které k většině jeho názorů mám, nesmírně zaimponovalo, a rozhodl jsem se jeho osobnost rozebrat podrobněji, než mi dovoloval prostor několika stran seminární práce. Proto jsem si jeho politickou činnost a jeho názory zvolil jako téma práce bakalářské.

Stejně jako při psaní seminární práce před několika lety jsem i tentokrát čerpal asi z nejobsáhlejší monografie o životě a díle Viktora Dyka, kterou napsal literární historik Jaroslav Med. Dalším důležitým zdrojem informací byla kniha Františka Kautmana Naděje a úskalí českého nacionalismu s podtitulem Viktor Dyk v českém politickém životě. Tyto dvě publikace mi poskytly jakýsi odrazový můstek, z něhož jsem po prostudování Dykovy vlastní prózy, publicistiky a poezie, formuloval jeho základní životní postoje. V práci jsem nepostupoval Dykovým životem chronologicky, volil jsem spíš cestu popisu geneze izolovaného Dykova názoru na konkrétní problém, tedy například vztah k levici, k menšinám apod. Je pochopitelné, že rozsah kolem 25 stran mi nezabránil dopustit se určitých zjednodušení, doufám však, že jich je co nejméně.

 

II. Viktor Dyk, publicista a politik

A) Publicista: Pravidelně publikovat začal Dyk v roce 1895 ve Studentském sborníku, který řídila skupina studentů z okruhu profesora Masaryka. V letech 1898 až 1903 patřil k hlavním spolupracovníkům Moderní revue. V roce 1901, v době kdy už chtěl prosadit i svoje politické názory, začal přispívat do Časopisu pokrokového studentstva, v němž se sdružovala radikálně pokroková mládež. Od roku 1903 publikoval v nově založeném časopise Přehled, který stál v opozici Masarykovu realistickému listu Čas. Příklon k názorům vůdců Radikálně pokrokové strany přivedl Dyka v roce 1905 do jejího nového listu Pokroková revue, který řídil jeden z představitelů strany, Antonín Hajn. Dyk sem nejprve přispíval básněmi a prózou, v letech 1907 až 1910 pak v rubrice Poznámky glosoval soudobý politický vývoj. V roce 1907 také začal redigovat časopis Lumír. Po roce 1910 se stal redaktorem radikálního protidynastického listu Samostatnost, který vydávala rovněž Radikálně ( do roku 1908 Státoprávně) pokroková strana. 8. září 1914 byla Samostatnost z moci úřední zastavena. Poté se Dyk plně angažoval v Lumírovi a přispíval i do listu Venkov, Novina a do Lidových novin. V říjnu 1917 vstoupil do redakčního kolektivu nově vzniklých Národních listů. V nich zůstal až do konce života (Sborník jeho článků z Národních listů z let 1919 až 1929 vyšel pod názvem O národní stát). Kromě práce ve vnitropolitické redakci těchto novin i nadále redigoval časopis Lumír a psal do dalších listů ( Fronta, Demokrat, Národní osvobození . . .).

 

B: Politik: Po vstupu na právnickou fakultu Karlo - Ferdinandovy univerzity v roce 1896 se stal členem diskusního spolku Slavia, kde se připojil k frakci zvané internacionální minorita. (Studenti, kteří před nacionálně laděným programem upřednostňovali kosmopolitismus). V roce 1911 vstoupil do státoprávně pokrokové strany (kritizovala monarchii a českou pozitivní politiku vůči Vídni) a v témže roce za ni kandidoval ve volbách do parlamentu. Ve vinohradském volebním okrsku skončil z pěti kandidátů jako předposlední. V únoru roku 1918 vstoupil do nově vzniklé Státoprávně demokratické strany vedené Karlem Kramářem (v březnu 1919 tato strana změnila svůj název na Československou národně demokratickou stranu). Bezprostředně po 28. říjnu 1918 se stal členem Revolučního národního shromáždění, dále byl členem ústředního výboru strany a od roku 1925 ji doživotně zastupoval v senátu.

 

III. Student Viktor Dyk

A: Zrod a zrání politika Viktora Dyka

Aktivní zájem o politiku se ve Viktoru Dykovi probudil už v jeho čtrnácti letech, v roce 1891, kdy studoval ve třetím ročníku na gymnáziu v Žitné ulici v Praze. Nejsilnějším motivačním faktorem mu bezesporu byl jeho starší bratr Ludvík, který v té době publikoval v Časopisu pokrokového studentstva a jako účastník pokrokářského hnutí seznamoval mladšího sourozence s jeho myšlenkami. Tak se i ve Viktorovi postupně probouzel pokrokáři obecně přijímaný odpor proti dynastii, vídeňské vládě a české oportunistické politické elitě. Další z charakteristických rysů pokrokářského hnutí, protiněmecky orientovaný nacionalismus, přijal za svůj až mnohem později, poté, co podlehl radikalizačnímu vlivu soudního procesu s představiteli studentského spolku Omladina v roce 1893 a po protiněmeckých prosincových bouřích v roce 1897. Počáteční odmítání negativního vztahu k Němcům pravděpodobně zapříčinil i vliv Dykovy babičky Marie Patrovské, která byla rodem Němka, a přesto podporovala české národní sebeuvědomování.

Impulsem pro radikalizaci v řadách pokrokářského hnutí a jeho obdivovatelů se staly staročeskou stranou navrhované punktace. Jejich obsahem byl návrh rozdělení veřejné správy v Čechách podle národnostních kritérií na území české a německé, přičemž Němci by požívali v českém sektoru větších výhod než by tomu bylo naopak. Když v roce 1893 vláda Eduarda Taaffa ve svém programu zdůraznila nutnost uvedení punktačního zákona v praxi, začaly se proti tomu ozývat hlasy nejen z řad politicky aktivních studentů. Zvlášť radikálně vystupoval proti punktacím spolek dělnické mládeže Omladina. Jím uspořádané protivládní demonstrace přivedly šedesát osm členů tohoto spolku do vězení. Soudní proces s nimi aktivně prožíval i šestnáctiletý Dyk. “Poslední den! Z Žitné ulice není daleko na Karlovo náměstí. Bylo to jasné našemu řediteli, bylo to jasné katechetovi, bylo to jasno profesorům. Dostalo se nám spasitelného napomenutí a důrazných výstrah; a ježto přesto byly obavy, že by se jich nedbalo, postavilo se několik profesorů na stráž. Výsledek byl jednoduchý: šlo se oklikou. Pamatuji se, s jakým vztekem, s jakou bolestí byl přijat rozsudek. Jak dlouho se tenkrát chodilo po ulicích, jaké dlouhé a nekonečné debaty se vedly... Zatímco si Omladina odbývala svůj trest, půda byla připravena. Jenomže nic nepřicházelo, co se čekalo. Po Čechách bylo ticho. Po Čechách lítalo se s podvázaným křídlem.” (1)

Nová radikalizační vlna přišla až v roce 1897 v souvislosti s pádem vlády Kazimíra Badeniho. Ve volbách v témže roce totiž získali velké množství hlasů mladočeši a Badeni se je pokusil získat na svou stranu. Prostředkem k tomu se měla stát jazyková nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu s němčinou, když zaváděla češtinu jako takzvanou vnitřní úřední řeč. Proti tomu se postavili němečtí a maďarští poslanci, kteří donutili Badeniho vládu odstoupit. V reakci na její demisi začali lidé v Praze spontánně pořádat demonstrace, při kterých davy ničily německé obchody. Tato revoluční vlna smyla i Dykovy kosmopolitní ideály a odkryla v něm antiněmecké a nacionalistické cítění, kterého se pak držel až do smrti. Pouhý rok předtím nastoupil Dyk na právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo - Ferdinandovy, čímž si otevřel dveře do studentského spolku Slavia. Tady se stal členem frakce, která si říkala internacionální minorita. Ta byla v opozici vůči nacionálně až šovinisticky vystupujícím členům Slavie a upřednostňovala kosmopolitní vztahy před izolovaností jednoho národa. Svůj přerod v nacionalistu popisuje Dyk v brožuře Ovzduší mých studentských románů. “Procitl ve mně živý pocit solidarity národní, dlouho násilně potlačený nebo aspoň mnohými jinými vlivy do pozadí zatlačený. Můj internacionalism nesnesl projev Mommsenův, nůž profesora Pfersche a vítězný pochod buršáků do Schlaraffie. Ozdobil jsem se slovanskou trikolórou k pohoršení Stanislava K. Neumanna, když jsem s ní přišel do redakce Moderní revue v ulici Karolíny Světlé. A ony prosincové dny strávil jsem na ulici.” (2)

Revoluční nadšení v Dykovi přežívalo i po vstupu do nového století. Přestože byl výrazným individualistou, snažil se najít směr, se kterým by se jeho romantická povaha mohla ztotožnit. Útočištěm se mu stala Radikálně pokroková strana, která měla sice velmi malý počet přívrženců, ale stále věřila ve svůj sen o velkých činech, o revoluci, která probudí spící hrdost národa. Dykovi imponoval i její odpor vůči Masarykovu realismu kladoucímu důraz na každodenní drobnou práci a zdrženlivost vůči emocionalitě. Pokrokářům a Dykovi také vadila cesta, kterou si zvolili mladočeši. Ti se pokoušeli získat národní výhody prorakouskou pozitivní politikou prováděnou na půdě vídeňského parlamentu. Sám Dyk se snažil českou společnost motivovat k tomu, aby svou národní otázku vzala do vlastních rukou a nespoléhala na blahovůli Vídně.

Je chvíle poslední . . . a snad i ta už přešla.

Bez tepla, bez vznětu jde generace sešlá.

Probuď se, můžeš - li: ty zabloudil jsi v hvozdě.

Probuď se, můžeš - li: však běda je - li pozdě! (3)

Na začátku nového věku ovšem Dyk ještě nebyl úplně politicky vyhraněný. Víceméně tápal mezi tím, co jeho osobnosti mohli nabídnout Masaryk, sociální demokraté, anarchisté nebo právě strana radikálně pokroková. Tím, že nejvíc jeho osobnost inklinovala k jejím ideálům a také tím, že v letech 1905 až 1910 psal do jejího listu Pokroková revue, oddalo se jeho politické vědomí na doživotí do rukou nacionalismu. “Být nacionalistou musí značit vyzbrojit se vším: vzděláním, sílou, charakterem. Být nacionalistou musí značit překonávat všechny své vady a nedostatky . . . Akcentoval jsem opětně národní hrdost: bude to hrdost člověka, který pokračuje. Bylo by nám třeba mnoho mesianismu: ve smyslu víry v národní vyvolení, jehož se musíme stát hodnými . . . Národ na výši, přístupný všem kulturám a neztrácející své, průkopník, bojovník, myslitel! Krásný sen. Proč pouze sen?”(4)

 

B: Konec Hackenschmidův a Prosinec

Obraz doby, kterou prožíval jako gymnaziální a později vysokoškolský student, popsal Dyk ve svých studentských románech Prosinec a Konec Hackenschmidův. V prvně jmenovaném konfrontuje skupinu studentů, členů spolku Čertovo kopyto s prosincovými bouřemi v Praze roku 1897 coby následkem pádu Badeniho vlády. Konec Hackenschmidův líčí postoje a názory těchto studentů poté, co byly bouře v Praze pomalu zapomenuty a v české společnosti usnulo radikální nadšení a místo něj politickému dění dominovala drobná práce realistů a loajálnost mladočechů vůči dynastii s vyhlídkou na to, že ji Rakousko - Uhersko ocení. Zajímavá je geneze obou románů. Dyk původně plánoval tetralogii o studentském hnutí na konci minulého století a Prosinec s Koncem Hackenschmidovým měly být posledními dvěma díly. Jako první napsal v letech 1901 až 1904 Konec Hackenschmidův. Rok po jeho vydání vyšel Prosinec. Konec Hackenschmidův se setkal s obrovským čtenářským zájmem a pravděpodobně jen kritika referenta časopisu Čas J. Vodáka, který Dyka obvinil z toho, že v pozadí rychlého napsání a vydání Prosince stál obchodní kalkul, zabránila Dykovi v tom, aby napsal první dva díly. Nositelem příběhu je v obou románech trio postav - Kopulent, Hilarius a Hackenschmid. Tyto tři osoby repezentují tři vyhraněné typy mladých mužů doby, o které Dyk píše. Do Kopulenta implantoval svůj romantický idealismus, který se ale bojí nechat procitnout v okamžiku, kdy všude kolem něj vládne skepse. Příležitost k takovému procitnutí vidí v románu Prosinec až v přicházejících pražských bouřích. “Hluk ulice byl Kopulentovi hudbou. Zrak jeho tikal zástupem. Ty zaťaté pěstě, ty oči plné nenávisti, taková síla, jež vede tři sta tisíc do ulic. Není to naděje? Marné jsou pletichy státníků, marné opatrnosti a restrikce. Probuzená vášeň neslyší už studená a bázlivá slova. Neslyší. Zná jen sebe, nemyslí než na sebe - toť egoism, který má všechny šance.”(5) Kopulent je citlivý mladý muž, který má pozitivní nacionální smýšlení - národní cítění a hrdost na češství jsou pro něj tím nejdůležitějším. Stejně impulsivně jako nadšení, ale přichází ke Kopulentovi zklamání, poté co se demonstranti zaleknou vyhlášení stanného práva a veškeré projevy odporu umlknou. “Mohl - li Kopulent pochybovat do té chvíle, nyní už nebylo pochyb. Hra byla prohrána, vše, v co doufal, zklamalo. Vše, čeho se obával, dostavilo se. Bylo třeba vidět jen vyhýbavé pohledy, nejisté pohledy rozcházejícího se lidu. Václavské náměstí se vyprázdnilo. Byl konec. A přece ten konec byl katastrofou. Nakonec znamenal, že všechny hrůzy minulých dnů byly marny. Že vše, co učiněno, nebylo k ničemu. Že se couvlo a že se bude navěky couvat. Pádem Badeniho neporažena česká věc, ale nyní poražena dokonale a absolutně.” (6)

Prototypy dalších dvou charakterově odlišných skupin studentstva, Hackenschmid a Hilarius, tvoří svůj vzájemný protipól. Hilarius zastupuje Masarykův realismus, snaží se vše racionalizovat, odmítá spontánní chování a v okamžiku vypuknutí prosincových bouří nevidí národ, který se rozhoupal k činu. Kritizuje násilí, které se objevilo v pražských ulicích jako vedlejší efekt pocitu křivdy z pádu Badeniho vlády. “Mravní převaha. Boj národní byl bojem o právo. Vedli jsme ho přes všechny chyby až dosud právními prostředky. Naše teze byla: Právo proti moci. Ale přijmeme - li opačnou tezi - Moc jde před právem, vystoupíme - li vůbec na kriterion moci, je naše věc ztracena.” (7) Hackenschmid na druhou stranu oceňuje čin, který třeba pošlapává morálku a pohrdá humanitou. Je mu cizí Hilariův realistický dogmatismus, neuznává tezi o drobné každodenní práci, vývoj vidí v síle a jejím užívání. V jeho věčném oponování zobrazil Dyk svou vlastní opozici vůči realismu. “Vyvolat hnutí, posílit nadšení, to by bylo jediné, co by zachránilo Čechy. Kdo vyvolá to hnutí? Kdo posílí ochablou energii? Za námi leží zklamání a hořkost. U nás bohužel nekončilo všechno písní ale ostudou. Konce kteréhokoliv hnutí byly horší počátku. Až taková můra musela přijít, noční můra realismu. Umrtví všechny předpoklady opojení a umrtví organismus celý. Národ nemůže oponovat bez onoho vzrušení citového. Mesianismus, šílenství - cokoliv. Jenom ne kritiku a rozum.” (8) Boj mezi realismem a revolučním duchem, který v osobách Hilaria a Hackenschmida probíhá v Konci Hackenschmidově, nechává Dyk vyznívat jednoznačně v neprospěch sešněrovaného dogmatika Hilaria. Zvlášť kvůli tomu rozcupovala román realistická kritika. Podle ní Dyk nepoznal podstatu jevů, všiml si pouze povrchu, a proto realismus zkarikoval. Asi nejostřeji se do kritiky románu pustil za realistickou stranu Masaryk. Podle něj není Hilarius realistou, ale jen pouhou karikaturou realistických snah, která nemá nic společného s programem strany. “Vše, co o realismu řečeno, je nedovoleně povrchní . . . Hilarius je tak sprostý jako Hackenschmid, oba nemyslí, oba necítí, leda sebe . . . Je to všechno celkem hospodský nihilismus.” (9) Dyk se proti všem kritikám samozřejmě bránil. Nikdy však příliš nereagoval na výhrady proti literárním nedostatkům. Vždy se ale ohrazoval proti výtkám, které poukazovaly na faktické omyly v dokumentárních pasážích obou románů.

 

IV. Prohrané kampaně

Přestože Dyk vstoupil na pole aktivní politiky velice brzy, jeho touha po názorové svobodě a až vypjatý individualismus mu bránily v tom, aby se stal členem některé ze stran domácího politického spektra. Netajil se sice svou náklonností ke straně státoprávně pokrokové, ale až do roku 1911, kdy se stal jejím členem, stál mimo struktury strany, protože si myslel, že jeho kredit může spojit různorodá česká politická uskupení v boji za českou národní otázku. Pod vlivem neúspěchu svůj individuální postoj opustil a pokusil se dokázat stejnou věc z pozice politicky organizovaného člena strany státoprávně pokrokové. Vstup do ní neměl žádný vliv na formování jeho politických názorů, ty už byly v té době prakticky hotové. Dyk zůstával zapřísáhlým odpůrcem habsburské dynastie a stejný byl i jeho vztah k české pozitivní politice na půdě parlamentu ve Vídni.

I děvka prodajná bez studu, bez hrdosti

má v zašlu skrytý kout.

A tváří v tvář potupné přítomnosti

si může časem vzpomenout. . .

A muž ten prodajný, jenž kde komu se dává

a žije ze lží, ze svých zrad,

“Já byl jsem čestný,” náhle vzpomínává.

“Já bil se jedenkrát!” (10)

Pozitivní práci ve prospěch monarchie, která by mohla přinést národu určité výhody nebo zlepšit jeho postavení v rámci říše, považoval za neodpustitelný oportunismus a za poškozování národních zájmů. Ty stavěl na žebříčku svých politických cílů na první místo. Všechny ostatní problémy doby byly podle něho podřadné a jen bránily lidem v uskutečnění velkého snu, osvobození z rakouské nadvlády. Proto Dyk ignoroval i sociální otázku. Tvrdil, že ji budou moci lidé řešit, až nastane národní osvobození. Do té doby se mělo všechno podřídit nacionálním idejím.

Dyk vstoupil do Státoprávně pokrokové strany krátce před parlamentními volbami. Původně chtěl straně pomoci pouze svou publicistikou, ale pak se rozhodl sám kandidovat - v desátém volebním okrsku v Praze na Vinohradech. Před volbami se uvnitř strany rozhořel zásadní spor o to, zda pokrokáři půjdou do voleb samostatně, nebo utvoří koalici s mladočechy, staročechy a národními socialisty. (Kartelem chtěli představitelé těchto stran omezit rostoucí vliv sociálních demokratů). Dyk jednoznačně podporoval samostatnou politiku, bál se, že by pokrokáři mohli podlehnout prorakouském oportunismu ostatních stran. Tyto obavy, které zdaleka nesdílel sám, byly nakonec vyslyšeny a strana státoprávně pokroková se na svém sjezdu 16. dubna 1911 rozhodla vstoupit do volební kampaně samostatně. “My korupci nechtěli; odmítli jsme kartel. Pánové Kalina a Sokol na důvěrném sjezdu strany byli toho mínění, že právě pro nebezpečí, z kartelu pro českou opozici plynoucího, máme přijmout podmínky nabízené, abychom si pojistili parlamentní kontrolu. Veliká většina sjezdu postanovila se na stanovisko, že mandáty, získané od kartelu almužnou, nemají váhy a nevyváží ponižující závazky. Pouze důvěra voličstva může dát našim zástupcům autoritu. Chceme mandát od voličů a ne od kartelářů.” (11)

Na kartelovou dohodu útočil Dyk ve všech svých kandidátních projevech a možná chyba, kterou udělal tím, že neustále rozebíral bezpáteřnost a neschopnost kandidátů kartelistů, místo aby nabízel svůj vlastní pozitivní program, nakonec zapříčinila jeho neslavný výsledek. “Ucházím se o vaši důvěru. Soupeři učinili mi úlohu lehkou. Nemohu být horší jich. Bude mou snahou, být lepším. Zvítězí - li však politikaření kartelu, odejdu s jedinou větou: Politika, která začala švindlem, národu prospěchu nepřinese.” (12)

Největším Dykovým konkurentem byl kandidát národních socialistů Václav Choc. O tom, že ani v roce 1911 se předvolební kampaň neodehrávala bez osobních invektiv, svědčí i satirické básně v Samostatnosti, které Dyk proti svému konkurentovi psal.

Duch v parlamentu, to je proti zvyku.

Líp tribun lidu když se rozkřičí.

Jaká to hanba! Mandát satyriku!

Jdi volit Choce, dobrý voliči! (13)

Napadená strana reagovala na Dykovy epigramy stejně hrubě. Národní socialisté se například pokusili narušit poslední předvolební schůzi strany státoprávně pokrokové 12. června 1911 v Hockého restauraci na Vinohradech. “Spisovatel Dyk za své kandidátní řeči byl hrubě urážen a nejmenší výtka řečníkova proti kartelové dohodě vyvolávala u nár. socialistů neslušné projevy odporu . . . kandidátova řeč každé chvíle zanikala v ohlušující vřavě a chvílemi nebylo vůbec jisto, zda se schůze ještě koná čili nic.” (14)

Byl to ale právě Václav Choc, komu se podařilo s 3 215 hlasy na Vinohradech zvítězit. Dyk utrpěl obrovskou porážku, když s pouhými 205 hlasy skončil na předposledním, čtvrtém místě.

 

V. Proti Rakousku

Volební prohra roku z 1911 měla na Dyka úplně opačný vliv, než by se dalo očekávat. Nestáhl se do sebe, aby bezpečně, pouze prostřednictvím literatury působil na ty, kteří nepochopili jeho politické vize. Naopak - začal se mnohem důrazněji prosazovat v rámci Státoprávně pokrokové strany, když se stal mluvčím jejího nejradikálnějšího protirakouského křídla. Jedinou správnou cestu českého národa viděl v uskutečnění tzv. katastrofické politiky, která počítala s rozbitím Rakousko - Uherska. Příklad úspěšného odboje, který by mohl být účinný i v českých zemích, viděl Dyk ve válkách na Balkáně, kde se v letech 1912 až 1913 jihoslovanské národy snažily definitivně zbavit turecké nadvlády. Jeho krajané sice odpor proti Turkům verbálně podporovali, ale sami si analogicky nedokázali představit, že by stejně “bourali” Rakousko - Uhersko. “Nechápeme tuto zoufalou politiku, která se vůbec zříká možnosti samostatnosti české, která, buď jak buď, je eventualitou z eventualit. Nechápeme rezignovanou politiku, která spojuje osudy národa s osudy kohokoli. Náš národ bude žíti, naučí - li se chtíti. Aby se chtíti naučil, k tomu měl před očima příklad z Balkánu.” (15) Snaha státoprávně pokrokové strany za každou cenu vytrhnout české země z monarchie, která byla v desátých letech dvacátého století v českém politickém prostředí víceméně osiřelá, přivedla pokrokáře a mezi nimi i Dyka k Masarykovým realistům. Ti totiž také patřili k těm několika málo politickým subjektům, které odmítaly oportunismus oficiální české politiky. Dyk a další radikální pokrokáři tak v zájmu národním překonali svůj odpor k realistické “každodenní práci.” I to bylo důkazem toho, že Dykovo nacionální cítění dokázalo potlačit veškeré podružné antipatie vůči osobnosti nebo skupině, která sdílela jeho pronárodní politické ideje.

Ve snaze zahájit co nejrychleji emancipaci českého národa, byl Dyk ochoten riskovat i takový drastický postup, kdy by Rakousko - Uhersko rozvrátila světová válka. Nástup této katastrofální politiky v červenci roku 1914, kdy se celosvětový konflikt opravdu rozhořel, ho přesto svou rychlostí překvapil. Zpočátku mu ale přinášel spíš jen trpké plody. Iritovalo ho zejména nadšení českých vojáků, kteří odjížděli do Haliče bojovat proti Rusům za císaře. Vadilo mu také, že česká politická scéna nebyla na tento vývoj připravena a prakticky jeden rok jí trvalo, než vytvořila strategii, která by mohla po skončení konfliktu přinést Čechům maximální výhody. Později si na tuto dobu a na své rozpoložení vzpomněl v komentáři Výstraha dějin.“Nebyli jsme národem. Byli jsme skupinou stran a lidí, vzájemně se potírajících. Národ z nás teprve učinily pronásledování a útisk, národ z nás učinila válka. Jak zdlouhavý a obtížný to byl proces. Co se mělo stát prvý den, pomalu teprve bylo nutno dohánět. Co mělo být připraveno před válkou, bylo nutno teprve za války improvizovat. O čem měla být dávno dohoda, bylo nutno teprve dojednávat. Fakta mluví: Teprve pět měsíců po početí války odchází první český poslanec za hranice, a teprve v červenci roku 1915 považuje situaci za zralou, veřejně ohlásil odboj.” (16)

S požadavky samostatnosti byla Státoprávně pokroková strana na českém politickém kolbišti poněkud exotickým subjektem. Ostatní strany si ani po začátku války nedokázaly představit Čechy, existující nezávisle, mimo prostor Rakousko - Uherska. Tyto strany buď tendovaly k otevřenému oportunismu vůči monarchii, nebo nebo v kontextu krize plynoucí z válečného konfliktu převzaly mladočeskou pozitivní politiku, která usilovala o posílení vlivu národa v říši.

Protože viděl, že došlo na jeho “katastrofální politiku,” vsadil Dyk všechno na jednu kartu. Začal psát ofenzivní články do radikálního protidynastického listu Samostatnost. Protože ale válečná cenzura byla mnohem přísnější, než tiskové restrikce před válkou, Dyk jako odpovědný redaktor dostával jednu výstrahu za druhou, a to až do úplného zastavení listu v září 1914. Inspirován antirakouským nadšením svého vzoru Karla Havlíčka Borovského, přešel Dyk okamžitě po zastavení Samostatnosti do časopisu Lumír, ze kterého vytvořil novou baštu rakouského odboje. Obava z jeho uvěznění dokonce přiměla v roce 1915 Masaryka, který tou dobou již pobýval v zahraničním exilu, aby prostřednictvím Beneše přemluvil Dyka k odchodu ze země a k zahraniční odbojové činnosti. Dyk přes počáteční výhrady slíbil, že na falešný bulharský pas odcestuje do Švýcarska. Problémy s doručením dokladu ale nakonec donutily Dyka zůstat doma. Od června 1915 začal na stránkách Lidových novin zveřejňovat na pokračování svůj román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Líčením poměrů v carském Rusku chtěl čtenáři zprostředkovat svůj náhled na nesvobodný život v Rakousko - Uhersku. “. . .Alexej Iványč Kozulinov. Nevinně dlouhé měsíce za mřížemi seděl. Ale drápkem - li uváz, ztracen je pták. Sotva že doma se přihřál něco malounko a taková slova už neopatrně říká: Což prý je někdo svoboden na Rusi! Aby ho hlavička z takových slov nezabolela!” (17) Kromě čtenářů, pro které byla satira určena, si jí všiml i jakýsi dr. France z Pešti, na základě jehož obvinění z útoku na státní zřízení byly Lidové noviny na čtrnáct dní zastaveny a šéfredaktor Heinrich byl spolu s Dykem postaven před soud. Oba žaloba vinila z úmyslu vyvolat ve veřejnosti opovržení a nenávist vůči současnému státnímu zřízení.

Odvaha, s jakou i přes tento rozsudek pokračoval ve psaní protidynastických článků a také vykonstruované obvinění z vlastizrady přivedly Dyka v roce 1916 do vězení. Nejprve byl umístěn do pražské novoměstské věznice a v prosinci roku 1916 převezen do vídeňské vojenské věznice, kde čekal v samovazbě na rozsudek. V době, kterou strávil ve vězení, došlo v Rusku k únorové revoluci, která přiměla tvůrce rakouské monarchistické politiky k ústupkům vůči národům žijícím uvnitř Rakousko - Uherska. Český svaz, orgán sdružující české poslance u vídeňského parlamentu, chtěl těchto ústupků vydobýt co nejvíc, a proto jako důkaz věrnosti monarchii, vydali jeho členové v lednu roku 1917 memorandum, v němž odmítli programové prohlášení představitelů Dohody o osvobození Čechů potažmo i Slováků. Tato podbízivost přiměla Dyka k tomu, aby ve vězení napsal asi svou nejznámější báseň Země mluví.

Nezahynu, věčná jsem,

ale žít budu s trapným úžasem:

kterak jsi zapomněl dědičný na díl?

Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?

Jak možno kletý čin provésti vědomky?

Sebe jsi zradit moh´. Ale své potomky? (18)

Z jeho zoufalství promlouvala především nucená nečinnost. Zatímco on seděl ve vídeňském vězení, v Čechách vítězila pozitivní oportunistická politika, kterou už řadu let kritizoval. Když byl v květnu roku 1917 propuštěn na svobodu, snažil se dohnat to, co rokem stráveným ve vězení zameškal. Byl mnohem radikálnější než před zatčením, ale hroutící se rakouský kolos už proti němu nedokázal nijak zakročit. Dyk nadále útočil na Český svaz, který i nadále pokračoval ve své oportunistické politice, jejímž pozitivním vyústěním byla stoupající nechuť některých politických subjektů k takovému řešení české otázky. Stále více stran se teď klonilo k předválečnému postoji realistů a pokrokářů a myšlenka samostatného státu tak získávala nejen stále větší podporu, ale i konkrétní obrysy. Tyto ideové změny a také strach z působení myšlenek ruských bolševiků na české dělníky vytvořily novou podobu české politické scény. Pět stran - mladočeši, národní socialisté, Lidově pokroková strana, Státoprávně pokroková strana a realisté, dokonce uvažovalo o sloučení v jeden subjekt. Národní socialisté v čele s Karlem Kramářem nakonec zůstali mimo, ostatní strany se sloučily. Jeho solitérství a možná i vzpomínka na vlastní kritiku účelové kartelové dohody několika stran před volbami 1911, nakonec přivedly Dyka právě k národním socialistům, kteří si začali říkat Státoprávně demokratická strana (od března 1919 - Československá národně demokratická strana). V ní zažil vznik svého snu, utvoření samostatného Československa.

 

VI. Splněný sen

Vznik samostatného státu Čechů a Slováků byl pro Dyka obrovským impulsem k další práci. Zatímco celý svůj dosavadní život boural, teď musel začít stavět. “ . . . ježto národ chce a bude žít, nesmí jako protějšek výroku Ludvíka XIV., který prohlásil, že stát je on, postavit hrdý výrok “stát jsme my,” aniž by si uvědomil, že v hrdém tomto slově je také závazek, těžký, ale slavný závazek. Stát jsme dnes my, to znamená, že nutno úplně změnit celý náš vžitý názor na stát z dob, kdy stát nebyli jsme my. Stát jsme dnes my, to znamená, že máme zájem na tom, aby tento stát prospíval, vzkvétal, mohutněl. Stát jsme dnes my, to značí, že tam, kde bylo vlasteneckým činem brzditi a ochromovati, bude nyní na nás odklízet překážky a urychlovati a posilovati.” (19) Dyk se bezprostředně po 28. říjnu stal členem Revolučního národního shromáždění a začal na parlamentní půdě prosazovat své ideje integrálního nacionalismu. Podle něj vzniklo Československo jako jednotný národní stát, neviděl nebo spíš nechtěl vidět množství národnostních menšin, které zůstaly polapeny v hranicích nového státu a také prosazovaly své právo na sebeurčení. V ohledu k nim Dyk vystupoval stejně bezohledně jako čelní představitelé bývalé monarchie. Se vznikem státu ale zmizel jeho radikální odpor proti české pozitivní politice ve Vídni. Spokojil se zcela s tím, že nevyšel její pokus získat částečnou suverenitu v rámci Rakouska a většinu bývalých oportunistů nechával na pokoji. “Nebyli jsme vskutku za Rakouska všichni revolucionáři a velezrádcové, ale nebyli jsme rozhodně také Rakušáky. Nenuťme nikoho, aby se styděl za to, že naše politika předválečná byla dobře rakouská, rakouštější, než politika těch, kdož ovládali zaniklou říši, ale trváme na tom, že to nebyla politika celého národa a že to nebyla politika jeho srdce, které bilo rakousky.” (20)

Poté, co věnoval svůj nacionalismus národní věci, začal Dykovi vadit šovinismus, který se projevil v tzv. diskusi o národní očistě v letech 1918 - 1919. Lidé, kteří za Rakouska tíhli k oportunismu nebo zůstávali zcela stranou, najednou jako by získali patent na rozum a začali vše německé kritizovat. Maloměšťáci se předháněli v projevech odporu vůči Němcům, v divadlech se vážně uvažovalo o zákazu děl německých autorů, německy mluvící lidé byli považováni za zrádce. . . Tohle “vlastenecké” třeštění vzbuzovalo v Dykovi odpor a krátce po jeho osamostatnění poprvé zapochyboval nad mravní úrovní národa, kvůli kterému byl perzekvován rakouskými úřady. “Roste jich jako hub po dešti. Jsou mezi těmito houbami naprosto nepředvídané exempláře barev mnohem pestřejších nežli vykazují muchomůrky. Bourali Rakousko, a panečku, jak ho bourali. Nic se nebáli a jak se dokonale nebáli. Máme mnohem více hrdinů, než jsme věřili. Oči nás klamaly patrně a sluch neméně. Čtli jsme různé podpisy na různých provoláních a projevech. Ale patrně nebylo provolání, nebylo projevů, nebylo především podpisů. Neorganisovala se všenárodní rakouská strana, nýbrž bouralo se Rakousko.” (21)

 

VII. Proti menšinám v novém státě

Saintgermainská mírová smlouva přidělila Československu jeho historické a přirozené hranice. Uspokojení ale našim zástupcům na mírové konferenci muselo mírnit vědomí, že získání horami utvořených přirozených hranic nastolí zásadní otázku: Co udělat s menšinami, které Československo získalo? Někteří politici a publicisté byli dokonce ochotni část území obětovat, jen aby více než tři miliony Němců a Maďarů žijících v pohraničí, přestaly být starostí nového státu. Například novinář a politik František Modráček po skončení mírové konference napsal:“Žádný mezinárodní spolek, byť sebemocnější, nezabrání tomu, aby mocný národ, který se chce spojit, jednou se nespojil . . . Počítejme s tím, že jednou Němce ztratíme, a nedržme je. Nemáme tolik síly, abychom je trvale udrželi, když budou chtít od nás, a nemá tolik síly celá Evropa, aby je u nás udržela. Zařiďme se proto hned zpočátku vůči nim tak, aby jejich budoucí odchod od nás co nejméně stál. . .” (22) Většina národa a politické reprezentace tuto obavu nesdílela. Silná německá a maďarská menšina se nedobrovolně staly součástí Československa a jeho představitelé museli vyřešit jejich postavení. Existovaly dva modely. Prvním byla forma národnostního státu, kde by měly všechny národnosti usazené v zemi stejné postavení. Národnostní roztříštěnost by přitom slučovala nadřazená přirozená loajálnost ke zřízení republiky. S tím ale nesouhlasili zastánci druhé alternativy, mezi něž patřil i Dyk. Ti chtěli vytvořit národní stát. Menšiny by v něm disponovaly všemi občanskými právy, nebyl by jim ale přiznán žádný zvláštní národnostní status. “Chceme stát národní, ne že bychom chtěli dobývat, ale že chceme bránit. Je - li to náš národ, který si vybudoval republiku Československou, je - li náš národ jediným, který má zájem na jejím udržení, plynou z těchto premis určité důsledky. Byla by neopatrnost neuvědomovat si jich a byla by zaslepenost nejednat podle toho. Situace je příliš vážná, abychom směli být neopatrnými a zaslepenými.” (23)

Československo se stalo státem národním. Tím pádem se úplně obrátila pozice české menšiny a německé většiny v pohraničních oblastech. Zatímco dříve byla česká minorita v Sudetech utlačována, po vzniku samostatného státu jí narostla křídla a ona začala utlačovat Němce. K jejich výstřelkům, jako bylo vytvoření samostatné pseudorepubliky Deutschböhmen byla česká politická reprezentace relativně shovívavá. Uvědomovala si totiž, že zraňování německé menšiny může být státu dvakrát nebezpečné hlavně proto, že jí obývaná území sousedí se silným Německem. Ohledy na české Němce Dyka iritovaly, pokud šlo o tento národ, nebyl ochoten příliš taktizovat a jednal impulsivně. “. . .snaha sblížit se tam, kde ještě dlouho nebude možno se sblížit, poškodí nás u těch, s nimiž nutno se sblížit; mínili jsme, že československý stát nebyl vybudován proto, aby jeho státníci stůj co stůj snažili se získat sympatie Němců.” (24) Kromě českých Němců u nás, neměl Dyk rád ani Výmarskou republiku, jíž nedával mnoho let života. Všichni Němci byli podle jeho názoru nacionalisté, kteří i za cenu těch největších ztrát nepřestanou bojovat, dokud nevznikne Velké Německo. Tomu vítězství mělo podle Dyka padnout za oběť i Československo. “Německý duch našel si německou hymnu: Deutschland, Deutschland über Alles. . . .toto über Alles může znamenati a znamená bohužel, že Němec je odhodlán obětovati své vlasti ne pouze své úsilí, svůj statek a svůj život, ale také něco, co obětovati je už méně krásné: právo cizího, statek cizího, život cizího. Z procesů, jež se právě odehrávají, vidíme, jak málo platí to vše na vahách německé spravedlnosti, váží - li se naproti Německo, jež je nade všecko a nade vším. A melancholický resultát? U Němce - v hloubi duše jeho není lítost nad brutalitami, jež spáchal za světové války, nýbrž zlostný, nenávistný soud, že brutalit oněch nebylo dost.“ (25)

Podobně útočný vůči Němcům zůstal Dyk až do své smrti. Ukázal se být úspěšným vizionářem, když tvrdil, že ústupky Francie a Velké Británie vůči Německu poté, co nesplnilo některé body Versailleské smlouvy, mohou být symbolickým prstem podaným čertu. Čert se ale podle něj s prstem nespokojí.(26) Ještě v roce 1929 se divil některým politikům, kteří považovali za reálnou jakoukoliv dohodu s národem žijícím západně od Československa. “Tisíciletý zápas mezi námi a mezi Němci nevznikl z našich ambicí. Němcům je nepohodlné samo naše bytí. Stojíme v cestě jejich světovládným ambicím. A netajme si to. Stejně jako tento zápas z naší vůle nevznikl, z naší vůle konec nevezme. Formy tohoto zápasu mohou se zmírnit, ale z protilehlosti našich národních zájmů je nutna opatrnost při každém spojenectví.” (27)

Protože byl integrálním nacionalistou, reagoval Dyk velice citlivě na otázku československých hranic. Nejvíc se angažoval v Těšínské krizi v letech 1918 až 1920, kdy se Polsko přelo s Československou republikou o podobu hranice v oblasti Těšína. Kritickou a nervózní situaci, která na fluktující česko - polské hranici panovala, ještě vyostřoval svými účelově zkreslovanými komentáři v Národních listech. “K přečetným obětem, jež si vyžádala rozvášněnost polských fanatiků na Těšínsku, přidružily se v poslední době dvě nové; dne 2. listopadu zavražděn přímo bestiálně na jámě Alpínce v Porembě hlídač Josef Kořínek z Rychvaldu a dne 4. prosince ubodán v Dětmarovicích český učitel Maywald . . . Před zraky Evropy užívá se teroru a vraždy a ubíjí víra v právo a spravedlnost.” (28) Podle něj bylo v otázce Těšínska Polsko jednoznačně v roli agresora a Československo se stalo olupovanou obětí. Tvrdil, že polské nároky jsou důsledkem vnitřní slabosti republiky, kterou lze bezstarostně okrást o část území, aniž by se mohla bránit. Dyk se snažil přesvědčit politiky, aby těšínskou krizi nechali vyřešit armádou a s Polskem vůbec nejednali. Když polská vláda vyhlásila v roce 1919 na sporném území volby, pražská vláda vyslala do oblasti vojsko pod velením dohodových důstojníků. Polská vláda ustoupila, byla stanovena demarkační linie mezi oběma státy a k definitivnímu rozdělení došlo 28. července 1920 rozhodnutím Rady velvyslanců. Československo získalo bohumínsko - košickou trať a uhelný revír, Polsku připadla východní část Těšínska a části Oravy a Spiše. Roztrženo mezi oba státy bylo i město Těšín. Dyk pociťoval toto rozhodnutí za obrovskou urážku národa a Edvard Beneš, který myšlenku mírového řešení konfliktu od začátku prosazoval, se kvůli tomu stal jeho téměř doživotním nepřítelem.

VIII. Proti levici

I když byl Dyk od narození finančně zajištěn (jeho otec byl správcem lobkovického panství v Mělníce) snažil se reflektovat problémy, které měly na sklonku 19. století nemajetné dělnické vrstvy. Pokrokáři, i když třeba přímo nesympatizovali se sociální demokracií, snažili se vytvořit pojítko mezi socialistickým dělnictvem a nedělnickými vrstvami. Sociální demokraté ovšem této utopistické vizi třídního smíru nepodlehli, pokoušeli se získat výhody pro sebe a pro hladové davy svých členů a sympatizantů austromarxistickým programem, který podpořil celorakouský sjezd sociální demokracie v rakouském Hainfeldu v roce 1889. Pod jeho vlivem sociální demokraté zcela odmítli národní boj Čechů v monarchii. Považovali ho za pouhý zastírací manévr, kterým chce buržoazie maskovat sociální problémy ve společnosti. Sociální demokraté hledali podporu u rakouských orgánů a za její vyjádření byli ochotni pracovat ve prospěch monarchie. Při projednávání Badeniho jazykových nařízení se přimkli na stranu německých poslanců, kteří svými obstrukcemi donutili Badeniho vládu abdikovat. Sociálním demokratům údajně vadilo, že vláda nezavedla češtinu do úřední řeči zákonem, ale direktivním nařízením.

Slyšte, milí soudruhové,

jaké čertoviny nové

dějí se kus po kousku

v tom nebohém Rakousku.

Badeni, lump nad nějž není,

ten jest vydal nařízení.

Soudruhu křič, nadšený:

Abzug, abzug Badeni.(29)

Další vlnu odporu vzbudili v nacionálně smýšlejících Češích krátce poté, když odsoudili prosincové bouře roku 1897, které pád Badeniho vlády vyvolal. Tato “národní zrada” zanechala v Dykovi doživotní následky a deformovala i jeho pohled na sociální politiku. Rozkol mezi ním a socialisty se nadále prohluboval, protože tato strana v oportunistické politice pokračovala i v době první světové války, když v přežití Rakousko - Uherska stále ještě viděla dějinnou nutnost. Převlek do nacionálního kabátce socialisté učinili až jeden rok před vznikem samostatného státu. Tehdy ve volbách do čela strany zvítězila nacionalistická frakce.

Ruská únorová revoluce Dyka zastihla ve vídeňském vězení. Informace o ní tedy získával z druhé ruky, ale od počátku byl k jejím úspěchům skeptický. Kerenský podle něj příliš mluvil, ale za celou dobu své vlády se nezmohl na jediný kloudný čin. Nedivil se tedy vůbec, když v listopadu převzali moc v zemi bolševici. Druhá revoluce byla podle jeho názoru pro Rusko opravdovým neštěstím, protože bolševici popustili uzdu krvavé anarchii, která zachvátí celé Rusko natolik, že se tento kolos na bortících se hliněných nohou stane obětí cynického dobrodruha. Za takového dobrodruha považoval právě Lenina. “V podstatě úspěch Leninův není úspěchem proletariátu, není úspěchem širokých mas, není především úspěchem demokracie. Lenin šel za svým snem, svou myšlenkou a svou silou byl silen . . . zvítězil; ne proto, že vůle jeho byla vůlí mas, jeho ideál jejich ideálem, jeho víra jejich vírou; ale proto, že měl dosti bezohledné a kruté energie vnutit jim svou vůli, nadiktovat svůj ideál a svou víru. “ (30)

V souvislosti s ruskou revolucí se Dyk obával ještě jedné věci - radikalizace dělnictva v českých zemích. V tom mu dal za pravdu pokus o socialistickou manifestaci 14. října roku 1918, na níž vystoupily české socialistické strany s požadavkem socialistické republiky.

Po 28. říjnu 1918 se znovu projevuje jeho donkichotství, kterým chtěl v posledních letech devatenáctého století se svými kolegy ve straně státoprávně pokrokové vytvářet most mezi dělnickými třídami a středním stavem. Apeluje na dělníky, aby alespoň na čas ignorovali své špatné sociální postavení a v zájmu národní solidarity vytvářeli silné Československo. “Společnou prací a společnými obětmi můžeme dospěti k lepší budoucnosti. Nikdo nesmí se vymykati z této národní solidarity, má - li býti republika ozdravěna. Všichni musí se přičiniti, aby bylo lépe všem. V náš politický život místo malicherné škorpivosti a přihlouplé demagogie musí vstoupit rozvaha a čestnost. V náš hospodářský život musí vstoupit dobře orgaizovaná spolupráce.” (31)

Dykovu touhu po jednotě za každou cenu řada jeho vrstevníků kritizovala, mezi nimi i František Xaver Šalda. Ten ve svém článku “Viktor Dyk, publicista politický,” považuje Dyka za státotvorného fanatika, pro kterého je samotné státní zřízení takovou modlou, že není ani ochoten ani schopen diskutovat o tom, jak by mohlo v realitě vypadat. Naprosto nesmyslně podle něj umlčuje aktuální dělnickou otázku a naivně chce dělníky přesvědčit, že když nějaký čas počkají, zkonsolidovaný stát se o ně posléze postará. “Začíná se debatovat o socialistické úpravě toho želaného státu národního, ale Viktor Dyk zakřikuje každé takové teoretisování jako nemístné a náramně škodlivé. Všecky takové diskuse projevují mu malicherný zájem stranický, poškozující národní celek. “ (32)

Českou sociální demokracii Dyk neustále obviňoval z toho, že jí jsou přednější její němečtí soudruzi než vlastní stát. Částečně to byla pravda, protože v řadách sociálních demokratů neustále vzájemně kolidovala nacionální a třídní stanoviska. Upřednostňování třídního hlediska před státotvorným duchem nemohl a ani nechtěl Dykův integrální nacionalismus pochopit.

Mnohem větší nebezpečí pro republiku ale spatřoval v českých komunistech. Ty považoval za stejně protistátní skupinu jako byli například Němci z pohraničí. Komunisté totiž svými aktivitami přímo negovali všechny jeho sny o jednotě národa. Odmítali parlamentarismus a demokracii - tyto vymoženosti využívali pouze k tomu, aby mohli z parlamentní půdy kritizovat českou politiku a zbavovat cenzury materiály stornované v komunistických listech. Dykovi se také příčily separatistické úchylky komunistů, když na půdě sněmovny nebo v senátu srovnávali působení české správy na Slovensku s novodobým kolonialismem a v separatistických tendencích povzbuzovali i sudetské Němce. Dyk si nepřál, aby byla komunistická strana zakázána. Chtěl pouze, aby komunistické živly zmizely z vysokých parlamentních funkcí, a aby jejich stále četnější výstřelky nebyly tolerovány. “Otážeme - li se, jaké jsou předpoklady revoluční přípravy podle komunistické teorie, setkáme se vedle předpokladů jiných s jedním zvláště pozoruhodným: je to zmatek a nerozhodnost vedoucích kruhů a vládního aparátu. Komunismus scvrká se do bezvýznamnosti, setká - li se s lidmi akce. Komunismus mohutní až k akci, setká - li se s Hamlety anebo Oblomovy. V podstatě je bolševictví něco, co se bojí světla. “ (33)

 

IX. Proti prezidentovi Masarykovi

Definovat vztah Viktora Dyka k profesorovi a posléze prezidentovi Masarykovi je velice složité. Od samého začátku, kdy se student Dyk seznámil s programem realistů až po Masarykův odchod z politického dění, totiž neustále osciloval mezi obdivem a odporem k jeho politickým názorům. Jako osobnost si ho ale nesmírně považoval, úctu koneckonců cítil i Masaryk k němu. Coby příslušník internacionální minority ve studentském spolku Slavia Dyk uznával a obdivoval jeho internacionalismus a program stavění dobra lidského nad dobro národní. Jeho individualismu také imponoval Masarykův spor s konzervativní maloměšťáckou společností o pravost nalezených rukopisů, Královédvorského a Zelenohorského. Jak se ale pod dojmem prosincových událostí roku 1897 formoval jeho doživotně nacionalistický postoj, začal postupně jeho obdiv k Masarykovým myšlenkám chladnout. Už ve studentských letech se jeho romantický duch toužící měnit a přetvářet “ve skocích,” nemohl smířit s realistickým ideálem drobné každodenní práce. Svůj názor na něj částečně promítl i do Hilaria, postavy z Prosince a Konce Hackenschmidova, který stejně jako podle něj Masaryk opovrhoval emocemi a revolučními náladami politizujících studentů. Vadilo mu také, že Masaryk až do vypuknutí první světové války příliš neuvažoval o tom, že by mohl vzniknout samostatný stát Čechů a naši budoucnost viděl pouze ve vylepšení pozice v rámci monarchie.

Protože patřil před válkou k nejostřejším odpůrcům realistů, mohlo by se zdát podivné, že se před volbami roku 1911 začal Dyk a s ním i celá státoprávně pokroková strana s Masarykem sbližovat. Důvodem byla účelově vytvořená kartelová dohoda několika stran, které ač měly rozdílné programy, spojily se v zájmu získání většího počtu hlasů. Realisté ani pokrokáři na tomto komplotu neparticipovali. Dalším pojítkem mezi těmito skupinami byly kritické názory na rakouskou zahraniční politiku a odsuzování sílícího vlivu Německa v Evropě. Dyk jako předseda vinohradské organizace státoprávně pokrokové strany dokonce pozval Masaryka na její schůzi, sám se naoplátku zúčastnil večeře realistické strany na počest Josefa Svatopluka Machara.

K dalšímu rozkolu mezi Dykem a Masarykem výraznou měrou přispěla válka. Masaryk odešel do zahraničí, Dyk prováděl odbojovou činnost doma. Masaryk se vrátil ověnčen poctami, na Dyka jich příliš nezbylo a cítil křivdu. “Nemohu už mlčeti. Neběží o mne; co se mně stalo, jiným se stalo. Ale pravím, že autorita presidenta znamená v republice, pro niž jsem trochu dříve než za války se bil, ponížení všech ostatních. . . Pokud mne se týče, jediné, co reklamuji, je, abych za to, že jsem byl z prvých, kteří v Čechách za války mluvili, aniž by budoucnost musila se stydět za jejich slova, nemusil mlčet v osvobozené vlasti.” (34)

V poválečném vývoji se už Dyk postavil jednoznačně proti Masarykovi. Nejzávažnějším předmětem jejich sporu se stala otázka vztahu k německé menšině. Prezident chtěl vyřešit problém silné německé menšiny absolutní vstřícností, která by dobrovolně přinutila Němce žít v československém státě. Smiřování své politické reprezentace s úhlavním nepřítelem považoval Dyk za historickou hloupost. Aura prezidenta osvoboditele vzbuzovala v řadách národa odpor proti projevům jakéhokoliv nesouhlasu vůči němu a řada publicistů a politiků na Dyka ostře útočila. Například listy národně socialistické strany psaly o jeho politické epilepsii, o temném zpátečnictví nebo národní hypochondrii. Prezidentův oponent se pochopitelně bránil. Nejen jako publicista, ale především jako politik národní demokratické strany se domníval, že musí upozornit veřejnost na skutečnost, že ve vztahu k českým Němcům dělá domácí politická reprezentace obrovskou chybu. Jeho přežívající individualismus z dob studentských a nepřekonatelný odpor vůči Němcům mu bránil v tom, aby si své obavy nechal pro sebe. Dyk dále prezidentovi vytýkal podporu levicových stran. Příčinu těchto “levicových přehmatů” spatřoval v tom, že Masaryk pobýval čtyři roky války mimo hranice republiky a neviděl do očí bijící dynastický oportunismus především sociálně demokratického tábora.

V žádném případě ale není možné říci, že by si Dyk z prezidenta Masaryka vytvořil permanentní terč svých výpadů. Jak bylo uvedeno již výše, přes řadu omylů, které podle jeho názoru v domácí i v zahraniční politice udělal, si Dyk prezidenta nesmírně vážil. Uznával také jeho klíčovou roli v zahraničním odboji, z něhož vzniklo Československo. Kritikou legendy “prezidenta osvoboditele” prostřednictvím Masaryka napadal spíš jeho okolí, které adorovalo natolik, že byla úplně zpochybňována role odboje domácího.

V roce 1927 se připravovaly nové prezidentské volby a jejich favorit byl víc než jasný. Dyk se i v tomto případě izoloval od drtivé většiny národa a kritizoval nulovou alternativu ke kandidátu Masarykovi. Částečně za to podle něho mohl samotný prezident, který prý nebyl schopen a ani ochoten vypěstovat si vhodného nástupce, hlavní podíl viny ale svaloval na Masarykovy přívržence (myslel především Beneše), kteří by Masarykovým nezvolením utrpěli nenahraditelné ztráty. Opakovanou Masarykovu volbu ale především kritizoval pod úhlem celonárodního pohledu, když by vzhledem k věku staronového prezidenta mohlo kvůli jeho onemocnění či úmrtí brzy dojít k bezvládí a dlouhodobé paralyzaci českého politického života. Kritiky, které se snesly na jeho hlavu mu vytýkaly, že v zájmu národním není schopen přemoci osobní nepřátelský postoj. On se naopak hájil tím, že nepodpořením Masarykovy volby nejvíc chrání státní zájmy. (Vadilo mu, že ve volbách roku 1927 Masarykovi dali svůj hlas komunisté a také výjimečná doživotnost Masarykova prezidentského mandátu).

 

X. Nacionalista Viktor Dyk

Viktor Dyk je znám nejen jako autor proslulé novely Krysař, ale také jako jeden z největších nacionalistů z období první republiky. S tímto krajně pronárodním postojem se nenarodil, ani ho nezískal vlivem nacionalisticky smýšlejících lidí ze svého nejbližšího okolí. Asi také proto dokázal své až přespříliš pročeské postoje, které byly často až za hranou chápání, vysvětlit a mravně obhájit. Jako student navíc prožíval období, během něhož zastával ke svému pozdějšímu celoživotnímu názoru opačné stanovisko. Když roku 1896 začal studovat na vysoké škole a vstoupil do studentského diskusního spolku Slavia, zařadil se do menšinové frakce, která si říkala internacionální minorita. Ta se ostře stavěla proti až šovinistickému pojetí národnosti, které preferovala většina v čele s předsedou Slavie Hrbkem. Internacionálové upřednostňovali kosmopolitní soužití, i když kompaktnost jednotlivých národů nepodceňovali. “Mezinárodnost již pojmem svým předpokládá národnost a je pouze něčím stojícím na podkladě národnosti všech. Je to tedy prostá snášenlivost národní, nikoliv beznárodnost.” (35)

Dlouhodobým podnětem, který Dyka přivedl před brány nacionalismu, bylo permanentní poškozování národního cítění ze strany Němců a také neúspěchy české oficiální politické reprezentace na konci 19. století. Hlavními impulsy pro jeho přerod se staly staročechy navržené punktace a hlavně prosincové bouře roku 1897, během nichž v Dykovi poprvé intenzivněji procitlo jeho národní sebevědomí a odpor proti Němcům (přestože stačilo vyhlášení stanného práva k tomu, aby protiněmecké demonstrace skončily). Svůj rodící se nacionalistický postoj nebyl dlouhou dobu schopen nijak interpretovat. Například 10. června 1907 ve svých Poznámkách, které vycházely v Pokrokové revui, kolísá při charakteristice nacionalismu mezi pozitivním programem národa, který se nespoléhá na pouhé reagování, ale sám tvoří bez ohledu na vnější podněty, a mezi vírou ve spasení národa, jež si musí národ zasloužit. Ale snahu zasloužit si národní spasení ve svém okolí neviděl. Proto se v prvních letech svého nacionalistického cítění neobracel pouze proti Vídni, ale útočil hlavně do vlastních řad, na maloměšťáckou českou společnost, která není schopná jakéhokoliv činu. Kritizoval v té souvislosti platonické pokusy o projevení národní hrdosti, kterými byly podle jeho názoru patetické a zbytečné pouti na místa národního ponížení jako byla třeba Bílá hora. Tenhle pohled byl určitě užitečný, ovšem životnost Dykova předválečného nacionalismu devalvuje fakt, že v důrazu na národní boj naprosto ignoroval sociální, třídní, náboženské a stranické rozdíly, které v české společnosti byly. Jejich řešení chtěl odložit až na dobu, kdy bude národ v bezpečí žít v hranicích svého vlastního státu. To byl úmysl velice naivní a prakticky neuskutečnitelný. Mnohem horší bylo, že tyto ideje v Dykovi přežívaly i po vzniku samostatného státu. Nacionalisté ve státoprávně pokrokové straně tuto dokonce rozpustili, aby se nemuseli věnovat omezujícím stranickým zájmům a plně se oddali práci pro národ. Tahle mesiášská idea ale jiné politiky nezachvátila a i Dyk sám brzy poznal, že jeho izolované donkichotství nic nezmůže. Vstoupil proto do národně demokratické strany, kterou vedl Karel Kramář a pokoušel se prosazovat svůj integrální nacionalismus na její platformě. Tragédií pro jeho pozdější hodnocení bylo, že svým působením u národních demokratů, z nichž se rekrutovala řada pozdějších českých fašistů, byl spolu s nimi zařazován do jedné škatulky a často obviňován z šovinismu, přestože jeho integrální nacionalismus byl veskrze pozitivní. Svědčí o tom například jeho vlastní pohled na národní otázku, který vyšel v roce 1921 v listu Zítřek. “Každý národ má svou mravní povinnost usilovati o duchovní primát; velikost tohoto úsilí a vztýčení ohromné této mety může vybičovat v něm všechno úsilí a vzepětí. Ale, kde neběží všem už jen o duchovní primát a hůře, kdy už cíl posvětí prostředky a bojuje se o světovou nadvládu, buď jak buď; tehdy už nacionalism nemá ani autokritiky, ani mravů nevchovává, tehdy prostě nacionalismus stává se šovinismem.” (36)

V samostatném státě brzy naplnilo Dyka rozčarování z nenaplněných představ, které si s jeho vznikem spojoval. Nepotlačené iridentistické tendence Němců, krize na Těšínsku, politické a sociální konflikty, to vše podle něj oslabovalo národní soudržnost. Vinil vládnoucí politické kruhy, především skupinu kolem Hradu, že nedokázala vzbudit v národu potřebný akcent na překlenutí počátečního těžkého období republiky soudržností, která by posléze zpětně mohla vyřešit podle Dyka sekundární problémy. Obával se, že těchto rozmíšek využije mátořící se Německo, které s pomocí domácí německé menšiny dostane rozhádané Čechy zpátky pod svou nadvládu. Jeho netajená fóbie z Němců, kterou mu jeho oponenti snažící se o národnostní smír vytýkali, byla absolutním protipólem oficiální české politiky. Ta totiž stoupající drzost německé menšiny víceméně tolerovala. Výhoda znalosti historie několika následujících let nám tedy umožňuje vidět v Dykově odmítavém postoji k německé menšině sice diskutabilní, ale přece jen pozitivum.

 

XI. Básník versus politik

Básník Viktor Dyk se stal obětí politika Viktora Dyka. Tato teze nemá v úmyslu naznačit, že Dyk byl špatný básník, byl pouze nepříliš úspěšný, když se pokoušel nabídnout svou lyriku do služeb politiky. Nejmarkantnější příklad lze nalézt v knize Prohrané kampaně, v níž shrnuje svou prozaickou a lyrickou před - a povolební činnost v období parlamentních voleb roku 1911, nebo v poválečném období, kdy se jeho lyrika dlouho potácela v bludném kruhu verbálních útoků proti politickým oponentům.

Obětování literární tvorby politickému pamfletismu je patrné například z básně Svatá aliance v Prohraných kampaních (V ní kritizoval účelové vytvoření předvolebního kartelu).

Doktor Kramář zjednodušuje: Kdo není s námi ten ať kušuje.

Zachovají se državy, kromě těch, které se zabaví.

Bratr Klofáč zjednodušuje, kdo není s námi, ten ať kušuje.

Hrr! Na soudruhy! V buben buší dva státníci, dva jednoduší.

Kdo nyní kulhal, nyní zas skáče, Kramáře Choc volí, Kramář Klofáče.(37)

Impuls ke kvalitě, větší působivosti a hlavně k většímu vlivu na čtenáře Dykovi dala až první světová válka. V politické lyrice přestává malicherně útočit na své politické oponenty a začíná psát básně bojující o přežití národa. V nich bezezbytku zúročil svůj intenzivní prožitek z doby, která se stala bodem zlomu pro bytí či nebytí českého národa. Tato intenzita a otevřenost se promítla i do kvality jeho básní. V tomto období tak vznikají sbírky, které se řadí mezi to nejlepší, co v poezii utvořil. Po válce ovšem znovu následuje prudký sestup dolů, protože literární výše u něj byla důsledkem mimořádné situace, kterou představovala právě válka. V prvních poválečných měsících v něm sice ještě přežívá pocit nadšení z dosažení celoživotního snu, který ventiluje psaním, v souvislosti s postupným nenaplňováním svých expektací (opatrnost v přístupu k německé menšině, sociální a stranické rozbroje) ale znovu podřizuje svou lyriku žabomyším válkám s oponenty a především integracionálnímu nacionalismu. Zneužívání veršů k potírání oponentů Dykovi vytýkal například kritik F. X. Šalda. Podle něj Dyk utvořil z poezie služku politiky a jako takovou ji hrubě zneužíval. Šalda se rovněž divil tomu, že Dyk, jako nacionalista tělem a duší, nedokázal svou básnickou činnost adresovat především národu, ale že jí především vracel rány politickým protivníkům, kteří napadali národně demokratickou stranu, jejímž byl členem. Dykův národní idealismus byl rovněž tím, co čtenářské publikum od jeho poesie odrazovalo. Zatímco před válkou byl vůči Čechům krajně negativistický kvůli jejich podlézavosti k Vídni a pro jejich malost, se kterou si neuvědomovali nutnost vytvoření samostatného státu, po válce přešel k úplně opačnému kontrastu. Jeho idealismus přehlížel aktuální problémy doby - sociální problémy, vypořádávání se s početnými národnostními menšinami, náboženské rozdíly, a snažil se vše podřídit posílení nového státu. K tomu chtěl poezií povzbudit i veřejnost. Jeho sebeobětování ale lidé, kteří byli s to reflektovat každodenní problémy (a těch byla drtivá většina), povětšinou odmítali a stejně tak odmítali i jeho verše.Výborně to popsal znovu F. X. Šalda ve své práci Viktor Dyk, básník a politik. “Velký spisovatel? Velký autor? Velký básník? Jistě ne: nezabírá dost do hloubky, dost do lidství. Nemá dost životního tepla a životní plnosti a jadrnosti; nemá dost bohatství tvárného, dost sympatie; není dost živý, ani dost živný; je příliš knižní, manýrovaný, scholastik a dialektik svého úzkého stínového světa.(38)

 

XII. Závěr

Smrt, která Viktora Dyka zastihla v mořských vlnách na ostrově Lopud u Dubrovníku dne 14. května 1931, uchránila tohoto muže obrovského zklamání, jemuž by se určitě nevyhnul při prožívání dramatických a tragických třicátých let. Můžeme se jen domýšlet, jak by asi reagoval na mnichovský diktát a posléze na vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Možná by pociťoval zadostiučinění a škodolibost, kterou by ventiloval slovy: “Já jsem vám to říkal.” Bylo by to ale stejně tragické zadostiučinění jako to, jež pociťovala dcera krále Priama, Kasandra, která se podle pověstí jako jediná z obyvatel Tróje obávala Trojského koně. Viktor Dyk by patrně nezůstal u posměchu a škodolibosti, ale snažil by se aktivně zapojit do protiněmeckého odboje. Otázkou ale zůstává další vývoj. Lze totiž jen těžko říct, zda by “zrada” Velké Británie a Francie při podpisu Mnichovské dohody neotupily v Dykovi odpor vůči komunismu a jeho základně, Sovětskému svazu. Pokud by k tomu došlo, následovalo by stejně už krátce po válce další nepříjemné zklamání.

Přestože Dykovy názory nebyly ve své době obecně sdílené ani rozšířené a jejich nositel byl často oficiálními činiteli označován za negativistického šovinistu, byl Dyk svým způsobem vizionář. Jeho dvě nejtíživější noční můry - německý nacionalismus a komunismus totiž krajně nepříznivě určovaly klima v Československu víc než jedno půlstoletí. Protože především v historii kdyby neplatí, lze už bohužel jen v akademické rovině vést diskuse o tom, co by se stalo, kdyby Dyk svůj “boj s větrnými mlýny” vyhrál a společnost vzala jeho obavy z německého nacionalismu a komunismu včas vážně.

 

 Causa Viktor Dyk

Kvůli svým nacionálním postojům, zuřivé zarputilosti vůči menšinám a ojedinělé averzi proti prezidentovi Masarykovi byl ve dvacátých letech odsuzován jak veřejností, tak i svými politickými oponenty. Ve třicátých a čtyřicátých letech, přestože se jich nedožil, ho lidé srovnávali s českými fašisty Gajdou a Stříbrným. Po únorovém převratu se o něm kvůli jeho antikomunistickému postoji pro změnu nemluvilo skoro vůbec. V současné době si většina z nás pod jménem Viktor Dyk vybaví maximálně novelu Krysař. Kdo vlastně byl Viktor Dyk?

 

V jeho životě se neustále střetával člověk politický s člověkem poetickým. Na jedné straně žil aktuálními problémy doby, zaujímal k nim stanovisko, účastnil se politických debat a jednání senátu, jehož byl členem. Na straně druhé vytvářel nadčasovou poezii, která jako by byla svou intimní naléhavostí odtržena od reálného světa. Tyto čisté a jasně vyhraněné osobnosti však v Dykově životě existovaly izolovaně jen velice zřídka. Ve většině případů se vzájemně ovlivňovaly a spíš si škodily, než aby si pomáhaly. Satirické básně politika Viktora Dyka leží o mnoho úrovní níž než jeho nepolitická poezie. Politické názory básníka Viktora Dyka pak svého nositele přivedly do úplné izolace, protože téměř všichni kromě Dyka samotného prohlédli, že tyto myšlenky nelze realizovat.

 

Z kosmopolity nacionalistou

Viktor Dyk se narodil 31. prosince roku 1877 jako druhý syn Václava Dyka, správce lobkovického panství na Mělníce. Starší bratr Ludvík mu byl celoživotním vzorem a asi i díky jeho vlivu se Viktor dal na dráhu politika. Stejně jako bratr studoval na gymnáziu v Žitné ulici v Praze, stejně jako Ludvík se po jeho úspěšném dostudování zapsal na právnickou fakultu Karlo - Ferdinandovy univerzity. A byl to znovu Ludvík, který Viktora seznámil s Časopisem pokrokového studentstva a přivedl ho tak nejen k pasivnímu ale později i k aktivnímu zájmu o politiku. Té se začal Dyk fyzicky věnovat už v prvním ročníku vysoké školy. Vstoupil do studentského spolku Slavia a stal se okamžitě mluvčím nejmladších studentů. V té době se ve Slavii vedly spory mezi dvěma frakcemi, nacionalisticky orientovanou skupinou kolem Václava Hrbka a skupinou internacionální minority, jež inklinovala ke kosmopolitnímu pojetí společnosti. Protože Viktor během pražských studií žil u své babičky, která byla rodem Němka, nechápal nacionalistické burácení na adresu pražských Němců. Proto se na začátku své politické existence zařadil do řad internacionalistů. Otočení kormidla na úplně opačnou stranu se pak odehrálo v letech 1893 až 1897. Snaha českého národa o větší emancipaci byla totiž z oficiálních míst neustále srážena, ať již to bylo v podobě soudního procesu s představiteli protirakousky orientovaného spolku Omladina v roce 1893, nebo se to projevilo neschválením jazykových nařízení, která do určité míry zrovnoprávňovala češtinu s němčinou. Především pražští Němci na tento úspěch reagovali manifestacemi a oslavnými pochody, což rozčílilo české Pražany do té míry, že začali pořádat demonstrace, během nichž se likvidovaly výlohy německých obchodů a okna úřadů. Právě v pražských ulicích na sklonku roku 1897 ztratil Viktor Dyk definitivně svůj kosmopolitní názor a proměnil se v nacionalistu.

 

Ve víru politiky

V roce 1905 Viktor Dyk úspěšně složil judiciální zkoušku, čímž definitivně ukončil právnická studia. Jeho občasná spolupráce s Časopisem Pokrokového studentstva a anarchistickými časopisy S. K. Neumanna mu ale zachutnala natolik, že před pohodlným střádáním peněz v advokátní kanceláři si zvolil existenčně nejistou dráhu novináře na volné noze. Jeho nevalné hmotné zajištění se zlepšilo až v roce 1907, kdy začal redigovat časopis Lumír. V té době už také politickými články přispíval do Pokrokové revui, která ho přivedla ke Státoprávně pokrokové straně a vlastně i k opravdové politice. “Byl to povahou plachý muž: sedával mlčky ve společnosti a jen občas se vmísil do hovoru aforismem, bonmotem, rýmovaným žertíkem; o svých důvěrných věcech se nezmiňoval ani slůvkem a svých občasných hmotných starostí neprozradil nikomu.” (1) Tak v té době viděl Dyka literární kritik Arne Novák. Z tohoto pohledu se dá odhadnout, že Viktor Dyk byl předurčený k čemukoliv, jen ne ke dráze politika. Přesto roku 1911 vstoupil do státoprávně pokrokové strany a ještě v témže roce za ni kandidoval v parlamentních volbách. Byl ale ještě nedostatečně připraven na politickou argumentaci v předvolební kampani, neprezentoval žádný ucelený program, jeho nejsilnější zbraní byly satirické útoky proti ostatním kandidátům, což se nakonec ukázalo jako velice slabý kalibr. V desátém volebním okrsku v Praze na Vinohradech Dyk bolestně propadl, když z pěti kandidátů skončil na předposledním místě se ztrátou 3 210 hlasů na vítěze Václava Choce z Národně socialistické strany.

 

Vězeň rakouský

V letech před první světovou válkou zastával Dyk spolu se svými stranickými kolegy teorii katastrofální politiky, která jako jediná může úspěšně vyřešit českou otázku. Zatímco druhý hlavní politický proud, který představovali například mladočeši nebo národní socialisté, chtěl prosadit české zájmy prostřednictvím pozitivní politické práce ve vídeňském parlamentu, pokrokáři doufali ve vojenský konflikt, který rozbije monarchii a osamostatní všechny etnické skupiny. I když ve válku věřil, rychlost, s jakou 26. července roku 1914 přišla, Dyka překvapila. “Hladký průběh mobilizace působil na mne dojmem zpola skličujícím, zpola vydražďujícím. Ti, kterým bylo narukovat, zrovna ani dočkat se nemohli svých stanovišť. Učinil jsem pokus vykládat některým o možnosti nenarukovat a rozbíral jejich riziko; jako bych hrách na stěnu házel, každý pospíchal se svým tlumokem dolů k nádraží. . .” (2) Počáteční ochota mladých mužů padnout za Rakousko v Dykovi vzbuzovala patřičný odpor, který ventiloval na stránkách radikálního listu Samostatnost. Rakouská válečná cenzura byla ale mnohem přísnější než restrikce před válkou. Dyk jako odpovědný redaktor Samostatnosti dostával jednu výstrahu za druhou a v září roku 1914 musela být Samostatnost zastavena. Dyk na to reagoval tím, že novým radikálně protidynastickým listem učinil do té doby výhradně literární časopis Lumír. Dykovo protirakouské nasazení oslovilo českou politickou reprezentaci v pařížské emigraci natolik, že se začali bát o jeho bezpečí a vyzvali ho k odchodu do zahraničí. Dyk měl v roce 1915 společně s Edvardem Benešem vycestovat na falešný bulharský pas do Švýcarska nebo do Rumunska. Dodání pasu se však zpozdilo, Beneš byl již dávno v cizině a Dykovi doklad stále nepřicházel. Nakonec se to stalo zbytečností, protože byly uzavřeny hranice a on už stejně vycestovat nemohl.

Zůstal tedy doma a nadále využíval různé listy k tomu, aby vyjádřil svou “lásku” k Rakousku. Od června roku 1915 začal v brněnských Lidových novinách vycházet na pokračování jeho román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. V něm metaforicky, skrze líčení poměrů v carském Rusku, kritizoval monarchii. Sedmnáctkrát se mu podařilo brněnskou cenzuru obelstít, osmnáctý díl už ale vyjít nemohl. Lidové noviny byly na čtrnáct dní zastaveny a Dyk se musel společně se šéfredaktorem Heinrichem zpovídat před soudem. Ani tato zkušenost ho ale neodradila od dalších a dalších protestů vůči rakouskému státnímu zřízení. Když v roce 1916 vznikl Český svaz, který sdružoval všechny české politické strany zastoupené ve vídeňském parlamentu s výjimkou realistů a pokrokářů, Dyk jako jeden z prvních tvrdě odsoudil jeho programové prohlášení o věrnosti habsburské dynastii. Jako jeden z prvních odpůrců monarchie byl také 20. listopadu roku 1916 zatčen a obviněn z velezrady. Záminkou se stal rakouskou policií zadržený dopis v němž se politický emigrant Vítězslav Štěpánek o Dykovi zmínil. Dyk byl po krátkém pobytu v pražské věznici převezen do vídeňské vojenské věznice. O jeho důležitosti svědčí i to, že byl umístěn do samovazby ve “Věži smrti,” v traktu pro nejtěžší vězně, odkud se až po měsíci dostal do normální cely. Pobyt ve vězení pro Dyka skončil 27. května roku 1917, kdy byl pro nedostatek důkazů propuštěn s tím, že další vyšetřování bude probíhat na svobodě.

Věčný rebelant

K dalšímu vyšetřování už ale nedošlo, protože válka o rok později skončila a pár dní před jejím koncem vzniklo Československo. Dyk vstoupil do nového státu s profilem nacionalisty, kterému se splnil životní sen. Okamžitě po 28. říjnu 1918 vstoupil do národně demokratické strany, která ho vyslala do nově vzniklého Revolučního národního shromáždění. Odsud se snažil už ve stádiu formování československého státu prosazovat svoje politické ideje. Ty spočívaly především ve snaze vytvořit z Československa národní, nikoliv národnostní stát. Přestože na našem území žily početné menšiny, hlavně Němci a Maďaři, Dyk a další příznivci myšlenky národního státu jim nechtěli přiznat žádný zvláštní národnostní status, což se také nakonec podařilo prosadit.

Dyk kromě politické práce nadále publikoval. Jeho stěžejním listem se staly Národní listy, kde byl zaměstnán jako redaktor vnitropolitické redakce. Přispíval také do Samostatnosti, Června, Nových Čech, Demokratu, Fronty a do řady dalších listů. Neuvěřitelná fyzická a psychická námaha při slučování novinářské práce s politickou na něm zanechala své následky v podobě vážné srdeční choroby, z níž se v roce 1919 půl roku vzpamatovával.

Zatímco před válkou bylo jeho hlavním heslem BOURAT!, v samostatné republice chtěl především tvořit a k tomu vyzýval i ostatní. Ve svém nacionálním zanícení ignoroval především sociální rozpory jdoucí napříč jednotlivými třídami. O hlad českého dělníka se podle něho měl postarat stát až v okamžiku, kdy bude sám zabezpečen. Do té doby měly reptající sociální vrstvy bez ohledu na svoje problémy přispívat k posilování Československa. Nedostatek pochopení pro sociální otázku z Dyka učinil odpůrce sociálních demokratů a především komunistů. Kromě nich si ale znepřátelil i druhou významnou část politického spektra, kterou tvořila skupina politiků kolem prezidenta Masaryka. Ty iritoval především svou kritikou prezidenta. “Byl jsem politickým odpůrcem prezidentovým a jsem jím. Nemám, co bych odvolával. Bylo by to ale také znehodnocení mé činnosti, kdybych si zjednodušil tak příliš postavu Masarykovu, že bych prostě viděl v něm příčinu všech běd, které stihly republiku. . . Dobré pro republiku bylo, že roku 1914 byl ještě Masaryk dost pružný, aby přizpůsobil své názory nové situaci. Špatné pro republiku je, že po roce 1918 přiklonil se k názoru podporovanému nejbližším okolím a není už tak pružný, jak by si situace žádala.” (3) Dyk kritizoval především prezidentovu shovívavost vůči Němcům v pohraničí. Ta pramenila z Masarykova přesvědčení, že vstřícnost k menšině menšina oplatí vstřícností. Dyk byl naproti tomu vůči Němcům krajně podezřívavý a všechny jejich projevy nespokojenosti chtěl nechat vyřešit radikálně, silou. Podobný návrh měl i pro řešení krize na Těšínsku v letech 1918 až 1920. Kompromisní řešení sporu o území kolem Těšína mezi Československem a Polskem, které prosadil ministr zahraničí Beneš a které prakticky rovným dílem rozdělovalo tuto oblast mezi oba státy, považoval Dyk za národní zradu, protože stabilita státních hranic tvořila alfu a omegu jeho pojetí zdravého fungování státu.

Útoky na prezidenta, na vládu, na revoltující dělníky a na menšiny - to vše vytvářelo Dykovi téměř nekonečnou řadu nepřátel, dokonce i uvnitř jeho vlastní strany. List Demokratický střed dokonce srovnával Dyka s Jiřím Stříbrným, člověkem, který obdivoval italský fašismus a kterého bychom mohli moderní politickou terminologií označit za vlivného pravicového extremistu toho nejhrubšího zrna. “Bylo by ovšem za potřebí, aby si pan Stříbrný při namáhavé práci, kterou s utvořením silné strany bude mít, vybral vhodné spolupracovníky. Snad by si dal říct Viktor Dyk, jenž je sice momentálně plně zaměstnán, ale později jako organizační pracovník by byl panu Stříbrnému silou jistě nedocenitelnou. Dvojice Stříbrný - Dyk by jistě byla tak lákavou vinětou pro voliče, že by ji úspěch ve volbách nemohl minout.” (4)

Spojování Dyka se Stříbrným nebo Gajdou, přestože působili v určitou dobu v téže straně, je ale velikým nepochopením myšlenek tohoto člověka. Zatímco čeští fašisté za svým nacionalismem maskovali ukřivděnou nenávist vůči pokroku a pozitivnímu vývoji společnosti, v Dykově nacionalismu pouze přežíval předválečný bojový apel, který se promítl do mírových podmínek. Dyk byl v zájmu růstu Československa ochoten obětovat všechno a tutéž oběť požadoval i po ostatních. Jeho okolí však bylo příliš realisticky uvažující na to, aby spolu s ním tento vyčerpávající zápas podstoupilo.

 

Lopud

Kritizován ze všech stran, nacházel Dyk pochopení pouze uvnitř své vlastní rodiny. V roce 1920 zemřela jeho babička Marie Patrovská, a když ho po dalších sedmi letech opustila i matka, udělal radikální krok a po sedmadvacetileté známosti se ve svých jedenapadesáti letech oženil s novinářkou Zdenkou Háskovou.

S ohledem na své nemocné srdce trávil Dyk každé léto buď na venkově nebo na horách. V květnu roku 1931 odjel se ženou do Jugoslávie. 13. května se ubytovali v penziónu na ostrově Lopud u Dubrovníka. Den na to dostal Dyk při procházce po břehu moře záchvat mozkové mrtvice, ze kterého se už neprobral.

 

 

 

 

 

 

Citace:

Stať

1) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 17 - 18; (Pokroková revue 6, 1910 - 1911)

2) Dyk, Viktor - Ovzduší mých studentských románů, Praha, tiskový odbor Ústředního svazu čsl. studentstva 1931, str. 12

3) Dyk, Viktor - Satiry a sarkasmy (Noční elegie), Praha, vydal Josef Springer 1905

4) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 117 - 118

5) Dyk, Viktor - Prosinec, Praha, Nakladatelství Františka Brorového 1922

6) Dyk, Viktor - Prosinec, Praha, Nakladatelství Františka Brorového 1922

7) Dyk, Viktor - Konec Hackenschmidův, Praha, Nakladatelství J. Otty 1904

8) Dyk, Viktor - Konec Hackenschmidův, Praha, Nakladatelství J. Otty 1904

9) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 41

10) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Brorového 1928, (Těm, kteří zradili), str. 54 - 56

11) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1928, (První kandidátní řeč , promluvená v Národním domě na král. Vinohradech), str. 89

12) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1928, (První kandidátní řeč , promluvená v Národním domě na král. Vinohradech), str. 92

13) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1928, (Doporučení na schůzi v Národním domě dne 21. 5. 1911 nepřednesené), str. 100

14) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1928, (Poslední schůze ze dne 12. června 1911), str. 114 - 115, (Samostatnost 13. června 1911)

15) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 183

16) Dyk, Viktor - O národní stát 1923 - 1925, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 128, Výstraha dějin (Národní listy 26. 7. 1924)

17) Dyk, Viktor - Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, Praha, Bystrov a synové 1995, str. 174

18) Dyk, Viktor - Dobré slovo příštím, Praha, Mladá Fronta 1982, (Země mluví), str. 21

19) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 177, (Prósa, Národní listy 28. října 1920)

20) Kautman, František - Naděje a úskalí českého nacionalismu, Praha, Česká expedice 1992, str. 86, (Jubilejní úvahy o revoluci a revolučnosti, Fronta II. 16., 11. října 1928)

21) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 17, (Kronika týdne, Národní listy 30. listopadu 1919)

22) Peroutka, Ferdinand - Budování státu 1918 - 1923, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998, str. 369.

23) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str.43, (Národní či národnostní, Národní listy 13. ledna 1920)

24) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 156, (Neutralita a germanofilie, Národní listy 5. října 1920)

25) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 294 - 295, (Über Alles, Národní listy 10. července 1921)

26) Dyk, Viktor - O národní stát 1923 - 1925, Praha, J. O. Novotný 1933, (Vlna důvěřivosti, Národní listy 22. 6. 1924)

27) Dyk, Viktor - O národní stát 1929, Praha, J. O. Novotný 1933, (My a Němci, Demokrat XI., 8. 2. 1929)

28) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 24 - 25, (Před zraky Evropy, Národní listy 11. prosince 1919)

29) Dyk, Viktor - Prosinec, Praha, Nakladatelství Františka Brorového 1922, str. 13

30) Kautman, František - Naděje a úskalí českého nacionalismu, Praha, Česká expedice 1992, Teorie a praxe (Viktor Dyk - Národní listy 27. ledna 1924)

31) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 313, (Budeme národem? Národní listy 15. října 1921)

32) Šalda, František Xaver - Šaldův zápisník IV, Praha, Československý spisovatel 1991, str. 393

33) Dyk, Viktor - O národní stát 1925 - 1928, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 89, (Komunisté a armáda, Národní listy 23. února 1926)

34) Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933, str. 386 - 387, (Autorita Presidentova Lumír XLIX. 3. a 16. března 1922)

35) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 19

36) Kautman, František - Naděje a úskalí českého nacionalismu, Praha, Česká expedice 1992, str. 80, (Dvě kapitolky, Zítřek III. 25. a 26., 17. a 24. března 1921)

37) Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1928, str. 72, (Svatá alliance)

38) Šalda, František Xaver - Šaldův zápisník III, Praha, Československý spisovatel 1991, str. 417 - 418

Projekt

1) Novák, Arne - Viktor Dyk, Praha 1936, str. 12

2) Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988, str. 185

3) Dyk, Viktor - O národní stát 1929, Praha, J. O. Novotný 1933, (Nedorozumění snad ne osudné)

4) Dyk, Viktor - O národní stát 1929, Praha, J. O. Novotný 1933, (Demokratický střed, duben 1929)

 

Literatura

Dyk, Viktor - Dobré slovo příštím, Praha, Mladá Fronta 1982

Dyk, Viktor - Konec Hackenschmidův, Praha, Nakladatelství J. Otty 1904

Dyk, Viktor - O národní stát 1919 - 1922, Praha, J. O. Novotný 1933

Dyk, Viktor - O národní stát 1923 - 1925, Praha, J. O. Novotný 1933

Dyk, Viktor - O národní stát 1925 - 1928, Praha, J. O. Novotný 1933

Dyk, Viktor - O národní stát 1929, Praha, J. O. Novotný 1933

Dyk, Viktor - Ovzduší mých studentských románů, Praha, tiskový odbor Ústředního svazu čsl. studentstva 1931

Dyk, Viktor - Posel, Praha, Nakladatelské družstvo Máje 1943

Dyk, Viktor - Prohrané kampaně, Praha, Nakladatelství Františka Brorového 1928

Dyk, Viktor - Prosinec, Praha, Nakladatelství Františka Brorového, 1922

Dyk, Viktor - Satiry a sarkasmy, Praha, vydal Josef Springer 1905

Dyk, Viktor - Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, Praha, Bystrov a synové 1995

Dyk, Viktor - Veliký mág, Praha, Nakladatelství Františka Borového 1932

Dyk, Viktor - Zvěrstva, Praha, vydal Josef Springer 1919

 

Dyk, Viktor, S. K. Neumann, bratři Čapkové - Korespondence z let 1905 - 1918, Praha, Nakladatelství Československé

akademie věd 1962

Kautman, František - Naděje a úskalí českého nacionalismu, Praha, Česká expedice 1992

Med, Jaroslav - Viktor Dyk, Praha, Melantrich 1988

Peroutka, Ferdinand - Budování státu 1918 - 1923, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998

Šalda, František Xaver - Šaldův zápisník III, Praha, Československý spisovatel 1991

Šalda, František Xaver - Šaldův zápisník IV, Praha, Československý spisovatel 1991